Kniha Sousedé ve válce

Kniha PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D., detailně zpracovává období druhé světové války v životě města. Historik využil dosud neznámé archivní dokumenty a řadu osobních svědectví pro rekonstrukci života města ve válečných letech. Kniha je doplněna řadou fotografií.

Vojtěch Kyncl
Sousedé ve válce
Česko-německo-židovské soužití v Třešti 1938–1946
Vydal Historický ústav AV ČR a město Třešť,
Praha a Třešť 2025

Podcasty

Vypravte se s námi na místa, která se stala symbolickými pro události druhé světové války v Třešti.

připravila: Ivana Chmel Denčevová
hovoří: Vojtěch Kyncl
režie: Michal Bureš
zvuk: Petr Kříž

Nacistům stačilo i jen povolit uzdu

Rozhovor s Vojtěchem Kynclem, autorem knihy sousedé ve válce

Co se stalo mezi sousedy v Třešti?

Nebyl to klasický černobílý konflikt mezi dvěma národy, ale zásadně do něj vstoupila nacistická ideologie. A ta vztahy ve městě koncem 30. let minulého století narušila. Tehdy vzniklo dělení na my a oni. Někteří Češi pak začali spolupracovat s německými nacisty na místní úrovni, jiní podporovali odboj a stali se terčem perzekucí. Místní Židé, zvláště pak starší generace, se hlásili ke svému němectví, zatímco jejich vnuci pak hrdě k češství. Klíčovou roli sehrály také obyčejné lidské slabosti, jako byla závist, strach, touha po moci a penězích či snaha někomu se pomstít. Pomyslnou tečkou bylo poválečné období, kdy byli Němci odsunuti, několik málo přeživších Židů se do města už nevrátilo a sousedské vztahy tak byly přerušeny jednou provždy.

Dlužno dodat, že svou roli pro nacisty sehrála také udávání. Prošel jste řadu archivních materiálů a výpovědí pamětníků, který příběh Vás nejvíce zasáhnul?

Týkal se rodiny Himmlerových ze Staré Říše na Telčsku. Ukryli před nástupem do transportu 18. května 1942 rodinu Koblitzových. Skrývání se dařilo poměrně dlouhou dobu, ale nakonec je prozradili a udali sousedé. Celá rodina pak byla deportována a spolu s ukrývanou židovskou rodinou i lidmi, kteří jim v ukrývání pomáhali, byla zavražděna v koncentračním táboře. Obzvláště bolestivým paradoxem je fakt, že dotyčný udavač celou rodinu znal osobně a měl s ní dobré vztahy.

Jedním z unikátních pramenů jsou deníky židovského chlapce Františka Meissnera. Jak jste je objevil?

Je to jedinečný historický pramen, který zachycuje tragický osud jedné rodiny v období holokaustu. Byl jsem na stipendijním pobytu na konferenci Lessons and Legacies v Los Angeles, kde mi o deníkách řekl po mé přednášce americký historik Benjamin Frommer. Ve Washingtonu je umístěna sbírka Františka Meissnera, který válku přežil v dánském exilu. Další etapou bylo pátrání po denících přes americké archivy – bylo to především v United States Holocaust Memorial Museum, kde se podařilo identifikovat fragmenty korespondence mezi Františkem a jeho příbuznými. Důležitým vodítkem bylo zároveň pátrání v třešťských kronikách a rozhovory s pamětníky, kteří si na rodinu a její tragický osud ještě pamatovali. Mezi zápisy jsou také stránky láskyplných řádků od jeho maminky, otce a dědečka, někdy i staršího bratra. Jen těžko se pro současného čtenáře vypisují bolesti tehdy žijících obyčejných lidí.

Co pro Vás bylo nejotřesnějším poznatkem při psaní této knihy?

Brutalita, s jakou místní kolaboranti a nacisté přistupovali k pronásledování svých sousedů. Překvapivě často šlo o osobní zášť, pomstu nebo majetkové zájmy. Ty pak vedly k různým udáním a následným represím. Bylo jim jedno, že jejich nenávist může vést ke smrti dotyčného, přátel, sousedů nebo spolužáků. Sejde z očí, sejde z mysli… jenže na konci té cesty bylo bití nahých dětí při vstupu do plynové komory. S tímto pocitem jsem se potýkal po celou dobu psaní a odhalování dalších a dalších detailů ze života jednotlivců protichůdných skupin. Jedním z nejdrásavějších momentů byl osud třešťských Židů, jejich cesta na smrt, ale ještě před tím ponižování ze strany bývalých přátel a sousedů. Podobně šokující byly také osudy českých odbojářů, kteří se po válce nejen nedočkali uznání, ale naopak ještě byli častokráte komunistickým režimem perzekvováni. Celkově děsivým poznatkem je, jak snadno se mohou během několika let stát přátelé nepřáteli, a jak se běžní lidé mohou stát vykonavateli zvěrstev, pokud jim to okolnosti umožní. Nacisté ani nemuseli být příliš krutí, stačilo jim povolit uzdu nízkým vlastnostem kolaborantů a náležitě je odměňovat.

Vaše kniha je prvním vědeckým zpracováním tématu válečných událostí v Třešti, včetně květnové tragédie. Čím si to vysvětlujete?

Je to kombinace několika faktorů: po roce 1948 byla historická věda v Československu pod silným tlakem komunistické ideologie, která kladla důraz na partyzánské hnutí a sovětskou roli ve válce. Do tohoto obrazu tragédie v Třešti nezapadala, protože zdejší odboj byl veden nejen komunisty a květnové povstání pod vedoucí úlohou Josefa Smejkala bylo nakonec krvavě potlačeno nacisty. Zároveň se vedoucí povstání nechal řídit údajným partyzánem Muroněm, což byl konfident gestapa, který spolu s dalšími členy Revolučního národního výboru zanechal mladé povstalce bez informací a možnosti úniku z obklíčení. Dalším faktorem pak byla snaha o zahlazení stop po některých válečných excesech – například divokých odsunech Němců a likvidaci některých kolaborantů bez soudu. V neposlední řadě sehrála roli i skutečnost, že Třešť leží mimo hlavní centra historického výzkumu, jako jsou Praha nebo Brno, a mnoho archivních materiálů tak zůstalo dlouho nepřístupných nebo nezpracovaných.

Unikli někteří pachatelé svým trestům?

Bohužel ano, a to v důsledku poválečných změn. Častokráte chyběly důkazy nebo byli chráněni některými státy v období studené války. Byli mezi nimi také členové výcvikové teroristické jednotky Josef, která operovala na Vysočině – dokonce i přímo v Třešti, a pronásledovala odbojáře. Jedním z velitelů této jednotky byl důstojník Sicherheitdienstu (SD) Kurt Werner Tutter. Po válce se mu podařilo uniknout do západního Německa, kde se vyhnul vrácení do Československa. Dalším byl třešťský nacista Ewald Radkte, který byl jedním z hlavních organizátorů represí v Třešti a dokonce nesl přímou odpovědnost za vraždu několika místních. Jeho stíhání v Německu skončilo bez výsledku. Zásadním problémem bylo, jak se který stát stavěl k vydávání zločinců – jsme v období studené války. Západní Německo často odmítalo dotyčné vydávat a československá justice měla omezený přístup k důkazům v zahraničí. Někteří se zase hodili jako spolupracovníci československé komunistické Státní bezpečnosti. Přičíst je třeba i to, že řada důležitých svědků již zemřela nebo nebyli ochotni poskytnout svědectví.

Jak se téma holokaustu a poválečného násilí zkoumá v České republice? Jak na něj reaguje česká společnost?

Téma holokaustu a poválečného násilí je v České republice zkoumáno historiky, pedagogy i umělci. Věnuje se mu řada výzkumných projektů, památníků i vzdělávacích iniciativ, jako je Památník Terezín nebo Post Bellum. Reakce společnosti jsou různorodé – od hluboké empatie a snahy o připomínání obětí až po projevy nezájmu či relativizace. V posledních letech roste důraz na otevřenou diskuzi o složitých tématech, včetně tzv. divokého odsunu a masakrů po válce, které bývají dlouho tabuizované. V Třešti se podařilo spojit otevření zapomenutého tématu a jeho přenesení do veřejného prostoru. Nejde přitom jen o „kameny zmizelých“, ale rovnou o stálou expozici a naučnou stezku přímo v ulicích města. Chtěli jsme u konkrétních domů vyprávět krátké, ale silné příběhy.

Kde se dnes dají dohledat neznámé archivní prameny? Jsou už přístupné archivy?

Je to vždy dlouhé hledání a kladení si složitých otázek. Při tvorbě knížky a výstavy jsem navštívil archivy české, německé a americké. Moc mi pomohly záznamy z archivů v Bad Arolsen, kde jsou uloženy dokumenty k věznění politických odpůrců nacistického režimu, ale také třeba v Ústředně zemských soudních správ v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Tam jsou uloženy záznamy vyšetřování válečných zločinců. Jsem nadšený, že se podařilo propojit i vyšetřování jednotlivých pachatelů, jejichž životní cesta se protnula s některými oběťmi z Třeště. Některé dokumenty mám u sebe z badání více než deset let, ale teprve v kombinaci s poznatky z archivu v Jihlavě nebo v Praze mi daly nový smysl.

Co bylo na přípravě výstavy nejtěžší a co bylo naopak nejzábavnější?

Nejtěžší bylo nalezení „klíče“, jak veřejnosti vhodně představit události, aktéry a souvislosti, aniž by to musela být běžná panelová výstava. Šlo mi o to, že veřejnost si běžně nepropojuje různé časové roviny a různé události. Při přemýšlení nad zhmotněním v expozici nás ve spolupráci s grafičkou napadlo využít časové osy. To je formát, který umožňuje vkládat k velkým historickým událostem každodenní životní okamžiky jednotlivých aktérů. Vznikla tak nenásilná forma paralelní prezentace velkých dějin a malých dějin. Jak se to podařilo, můžete posoudit sami.

Glosář

Adolf Eichmann se stal symbolem hrůzné protižidovské mašinérie. Do událostí v Třešti nebyl zapojen přímo, ale jeho vliv na osudy a životní příběhy třešťských Židů byl zcela zásadním. Právě on byl hlavním organizátorem transportů do vyhlazovacích táborů a řídil tak celý systém vedoucí ke zničení židovské komunity v Třešti. Vedl v Praze Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, která deportace koordinovala. Cesta židovských obyvatel vedla do Terezína a pak do Osvětimi či jiných vyhlazovacích táborů. Eichmann tak byl nepřímo odpovědný za smrt tisíců, milionů lidí. Eichmann se stal symbolem „banality zla“, jak ho označila filozofka Hannah Arendtová během soudního procesu v Izraeli, kde byl odsouzen k trestu smrti. Eichmannův chladný, byrokratický přístup k organizaci genocidy ukázal, že válečné zločiny nebyly jen výsledkem fanatismu, ale také efektivní administrativy. Jednotlivci plnili rozkazy, aniž by měli jakákoliv morální dilemata.

Byrokracie holokaustu byla děsivá, ostatně německý smysl pro pořádek je všeobecně známým. Poté, co museli třešťští Židé nastoupit do transportu, třešťský vládní rada Alois Elster poslal židovské radě starších do Třebíče vyúčtování za administraci likvidace židovských spoluobčanů: vyhotovení 1 odhlašovacího tiskopisu nacenil na 2 koruny. Účet tedy byl na 91 spoluobčanů za 182 korun.

Hans Günther byl přímým podřízeným Adolfa Eichmanna v Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Podařilo se nám jak v expozici, tak v knize ukázat podobu člověka, který má na svém kontě osobní odpovědnost za vraždu osmdesáti tisíc československých Židů z protektorátu. Složku s jeho osobními doklady se Vojtěchu Kynclovi podařilo v Archivu bezpečnostních složek dohledat dílem jisté náhody, byla totiž neoznačena a zřejmě omylem do fondu se zcela jiným tématem.

Jan Liška, třešťský starosta v době války, se snažil židovské spoluobčany chránit. Říšskou policii při průjezdu městem 23. března 1939 zaujalo, že židovské obchody nejsou označeny dle vydaného povinného příkazu. Starosta Liška si na oko nevěděl s jeho provedením rady a argumentoval, že všech pět místních židovských obchodů je místnímu obyvatelstvu dobře známo a tudíž není třeba speciálního označení. 

Johann Walter Engelmann byl původně spíše prospěchář přesvědčený o správnosti nacistické ideologie, ale postupně se z něj stalo monstrum. Svědčí o tom archivní dokument, kde Engelmann popisuje, jak 7. května přihlížel popravě první skupiny mužů ze schodů na místním vězeňském dvoře: „Této popravě přihlížel jsem já a také ostatní Němci z Třeště jednak ze zvědavosti a pak také proto, že se jednalo o odvetu za naše uvěznění.“ Dlužno dodat, že odvetou za jeho dvoudenní zbavení osobní svobody bylo zavraždění více než tří desítek lidí.

Nacistický program T4 se zaměřoval na likvidaci osob s duševním onemocněním či jiným postižením. Oficiálně byl zastaven roku 1941, ale v utajení pokračoval až do konce války. Jednou z obětí byla Berta Šíšová (roz. Fischerová) z Třeště, která byla deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku a odtud do psychiatrického zařízení v Bernburgu, kde byla usmrcena. Pro zjištění jejího osudu bylo zásadním otevření zvláštního archivu v Bad Arolsenu. Díky její osobní složce v kombinaci s dokumenty z koncentračního tábora se podařilo zjistit, že byla zavražděna v rámci akce 14f13, tedy pod krycím označením hromadné vraždy „práce neschopných vězňů“. Ti byli vražděni buď plynem nebo injekcemi a jejich úmrtí pak byla falšovaná jako přirozená.

Otevření německých archivů v 90. letech minulého století umožnilo hlubší výzkum válečných událostí, včetně těch třešťských. Bádání ukázalo na propojení místních nacistických správních úředníků s širší německou represivní strukturou a potvrdilo, že místní tragédie 7. května 1945 byla součástí širšího systematického potlačování odporu a genocidy.

Parašutisté – členové paravýsadků organizovaných ze zahraničí – se zapsali do naší historie pomyslným zlatým písmem. Nejúspěšnější akcí bylo zabití nenáviděného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Parašutisté se neobešli bez nezištné pomoci obyčejných lidí v protektorátu, kteří jim poskytovali úkryt a další potřeby s nasazením vlastního života. Pomocníci se našli také v Třešti – jednalo se o výsadek Spelter, který měl navázat kontakt s domácím odbojem a provádět sabotáže proti okupantům. Parašutisté se 5. května 1944 ocitli u Hrotovic na Třebíčsku, kde jim pomohli místní lidé. Ze spisů gestapa se dozvídáme o zatčení dvou třešťských občanů, kteří parašutistům pomáhali a dodávali jídlo a ošacení. 19. září 1944 byl zatčen Alois Mareček a o den později Karel Princ, který skončil v koncentračním táboře.

Procesy, které se týkaly válečných zločinů spáchaných na českém území včetně Třeště, probíhaly v samotném Německu ještě v 60. a 70. letech 20. století. Hlavním vyšetřovacím orgánem bylo Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen zur Aufklärung nationalsozialistischer Verbrechen v Ludwigsburgu. Procesy však přinesly jen omezené výsledy – mnoho svědků se obávalo svědčit, důkazy byly po válce zničeny a německá justice měla poměrně vysoké nároky na důkazní materiál. Jedním z případů, které byly tehdy v Německu projednávány, byl případ Ewalda Radtkeho – člena třešťské nacistické správy a jednoho z odpovědných za vraždy civilistů 7. května, který nakonec skončil bez trestu.

Protinacistický odboj existoval také v Třešti a měl řadu podob, od pasivního odporu až po aktivní sabotážní akce. Zahrnoval šíření ilegálních a zakázaných tiskovin, poslech zahraničního rozhlasu, ukrývání odbojářů a sabotáže v továrnách. Důležitou byla skupina, která udržovala kontakt se zahraničím a přijímala zprávy z Londýna, kde sídlila československá exilová vláda. Rozhlasové vysílání s názvem „Volá Londýn“ mělo nejen morální význam, ale pomáhalo také organizovat odpor proti okupantům. Řada místních odbojářů byla gestapem odhalena a zatčena. Ve městě opakovaně docházelo k raziím, zatčení pak byli deportováni do koncentračních táborů, kde řada z nich zemřela. Největší odbojovou akcí bylo květnové povstání. Nacisté v odvetě v Třešti zavraždili několik desítek lidí.

Siegfried Löwy, strýc slavného spisovatele Franze Kafky, provozoval v Třešti lékařskou praxi až do svého odhodu do penze v roce 1924. Převzal ji po něm MUDr. Alfréd Singer a vykonával ji až do své deportace do Terezína roku 1942. Zemřel v Osvětimi roku 1944. Do Terezína byl deportován také třešťský zubní lékař Leopold Fleischer. Doktor Löwy do terezínského ghetta nedorazil, v předvečer nástupu do transportu spáchal v Praze sebevraždu. Tak skončily životní příběhy třešťských lékařů…

Sokolové v Třešti se jako mnohde jinde nepodvolili nacisty zavedeným pořádkům. Po zrušení sokolské organizace okupanty byli její vedoucí představitelé – František Hašek, Jan Tomášek a Eduard Salaš –určeni k funkcím nově založeného Kuratoria pro výchovu mládeže. Postupně však byli všichni z této organizace vyloučeni nebo napomínáni, protože se ukázalo, že nevedou mládež v duchu říšskoněmecké propagandy.

Státní bezpečnost měla zásadní roli při poválečném vyšetřování. Bezprostředně po skončení války se podílela na třídění Němců: kteří budou odsunuti a kteří budou souzeni v Československu. Některým se podařilo do zahraniční uprchnout. Dále pak shromažďovala informace a důkazy o válečných zločinech a také sledovala osoby podezřelé z kolaborace. Z archivních materiálů je jasné, že měla poměrně přesné informace. Ovšem po nástupů komunistů k moci v únoru 1948 se změnilo její fungování a stala se výkonnou silou komunistického režimu. Někteří kolaboranti výměnou za beztrestnost vstoupili do komunistických bezpečnostních složek a tím se stali nedotknutelnými. V padesátých a šedesátých letech se StB podílela na snaze přimět západní Německo vydat válečné zločince k potrestání, to však v době studené války naráželo na politické překážky.

Výzkumný projekt týkající se mapování zdravotního stavu osob, které prošly nacistickým vězněním, zajetím nebo bojovým nasazením, probíhal v letech 1960–1965. Tým tvořilo čtyřicet lékařů, kteří měli s vězněním či nasazením vlastní zkušenost. V čele kolegia byl také jihlavský lékař MUDr. František Bláha – bývalý vězeň koncentračního tábora v Dachau. Výzkum konstatoval, že 45 % deportovaných mužů trpělo duševním onemocněním, u žen se to týkalo dokonce 68 %.