Co se stalo | Sousedé ve válce. Třešť 1930

Město ve válce

Podzim 1938

Mnichovská jednání v září 1938 znamenala pro obyvatele Třeště nejen obavy z časů budoucích, ale také první těžkosti. Do města přišli uprchlíci z nedalekých Slavonic – tamní české rodiny nucené vystěhovat se po odstoupení tzv. Sudet, pro které bylo třeba zajistit ubytování stravu i finance. A také spolu se zářím přišla první třešťská oběť války: Josef Tůma zahynul při výkonu vojenské služby v rámci mobilizace československé armády. Neklid přinesla také neskrývaná podpora místních Němců, kteří otevřeně podporovali Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. Město samo bylo na pomyslné hranici jihlavského německého jazykového ostrova, kde sympatie k nacismu byly motorem nadcházejících změn.

Rozdělené město

Ještě na podzim téhož roku byla – po celostátním zákazu, založena ilegální organizace Komunistické strany Československa v čele s Jaroslavem Noskem. Postupně byla zaváděna protižidovská opatření vrcholící jejich úplným vyloučením z veřejného života. Rasové teorie nacistů postupně začaly rozdělovat městskou komunitu. Ideologický tlak přinášel své ovoce: z některých Čechů se stávali pravověrní Němci. Motivace byly různé a zahrnovaly jak přesvědčení o správnosti nacismu, tak možnost získání výhod, moci a majetku. Někdy také touhy po nadvládě nad druhými lidmi. Objevili se místní udavači, často motivovaní osobními spory či touhou po vlastním obohacení, a právě ti sehrávali významnou roli při zatýkání odbojářů a potírání židovské komunity. Podoba a atmosféra poklidného maloměsta byla nenávratně poškozována a ničena. Lidé se rozdělili na obyvatele nápomocné, bázlivé, lhostejné i nenávistné.

Nacistická správa

Pomocníky nastupujících vládnoucích nacistů se stali někteří do té doby čeští občané. Patřili mezi ně nádražní zaměstnanec Kašpar – hned z něj byl německy znějící Kaspar bez háčku v příjmení, rodina místního barona Sternbacha, místní majitel truhlárny a rolník Hauzer stejně jako Josef Eberl, který se stal konfidentem gestapa a samozřejmě plejáda udavačů typu bývalého legionáře Pohana a dalších. Do města přišli také čeští Němci ze Sudet a rakouští Němci z Vídně, kteří získali pozice v oblasti správy průmyslových podniků. Klíčové postavení ve městě při prosazování nacismu, germanizace a nakonec i květnové tragédie ve městě měl Němec původem z Jihlavy Johann Walter Engelmann. Dalším byl nacisty dosazený správce místní továrny Ewald Radtke. Jedním z bývalých Čechů byl po několik let vedoucí představitel nacistické strany NSDAP v Třešti Alois Elster či na zámku působící správce Josef Röder.

Odboj i odpor

Válečná léta byla zásadním zlomem v životě města: došlo k úplnému potlačení veřejného života, zavedení přísného dozoru nad obyvateli a rozvoji donucovacích praktik spolu se zatýkáním gestapem, výslechy zatčených v Jihlavě i Brně. Přestože se strach a obavy staly všudypřítomnými, ne všichni se podvolili. Odpor proti nacistům měl řadu podob a odbojová činnost v Třešti existovala po celá válečná léta. Zahrnovala jak tisk a distribuci letáků, pomoc vězněným, poslech zahraničních rozhlasových stanic a šíření informací odporujících nacistické propagandě, pomoc partyzánům i výsadkářům ze Západu. A někdy měla podobu i zdánlivě malé pomoc bližním, kteří se ocitli v krajní situaci.

Vězni nacistického režimu

Hned v září 1939 došlo k prvnímu zatýkání a do koncentračních táborů putovali první třešťští občané, například místní učitel Jaroslav Vozáb, Josef Smejkal, František Dvořák, Karel Lanicar, Petr Bečka, dr. Štědrý a další. O pár týdnů později pak například členové rodiny Kopřivových, Vlasta Lišková, Jan Šíša, Karel Telčer, Hedvika Svobodová, Jan Svoboda, František Kožich… a výčet by mohl pokračovat dalším sledem jmen. I přesto ilegální aktivity pokračovaly, stejně jako nasazení konfidenti gestapa nadále pomáhali k dalším a dalším zatýkáním. Poslední zatčení byli odvlečeni do věznic a koncentračních táborů v listopadu 1944. Desítky třešťských občanů tak prošly pomyslným peklem a dvacet z nich útrapy věznění nepřežilo.

Holokaust v Třešti

Po několik staletí byli součástí města židé, kteří se výrazně zapsali do historie města. Podnikatelé, živnostníci, lékaři, vzdělávací instituce a také sousedé. V roce 1939 ve městě žilo kolem tří stovek židů, kteří se stali terčem nacistických perzekucí, a bylo zcela jedno, zda to byli malé děti či senioři. Židovské továrny byly arizovány a jejich řízení převzali nacisté, školy byly zavřeny a rodiny se nuceně musely stěhovat ze svých domů, vil a bytů, do menších a menších prostor. Hlavní vlna deportací do terezínského ghetta proběhla roku 1942, pro řadu z nich pak cesta pokračovala – a také končila, ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Synagoga byla zdemolována, hřbitov zpustošen a dřívější židovská čtvrť přestala existovat.

Každodennost

Změny se dotkly každého z obyvatel města i ve zcela běžném životě. Do té doby bohatý a pestrý život v různých spolcích skončil, jedinou povolenou organizací se stalo nacistické Národní souručenství pro mládež. Do škol byla povinně zavedena němčina, na národní škole 3 hodiny týdně, na měšťanské pak pět hodin a výuka němčiny se postupně rozšiřovala. Jednoduché nebylo ani koupit si potraviny, uhlí, látky, oděvy či boty. Na vše museli mít lidé tzv. lístky, což byly zvláštní poukázky a tyto příděly byly stále menší a menší, nedostatek jídla a běžného zboží byl součástí tehdejšího života. Zajistit obživu rodině byl velmi nesnadný úkol, ale Němci měli samozřejmě větší příděly a také zboží, na které Češi neměli nárok. Snaha zajistit si potraviny mohla vést až k vyšetřování gestapem, jak se ukázalo při kauze třešťských řezníků, kteří čelili výslechům na základě udání.

Poslední týdny války

Jaro roku 1945 přinášelo naději, informace o neúspěších německých vojsk, postupující fronta a nad městem se začala objevovat spojenecká letadla. O Velikonočním pondělí byla spojeneckými letci rozstřílena lokomotiva u Hodic, kousek od města. V dubnu se pak objevily za městem – nedaleko vedlejší vesnice Jezdovice, další stíhačky shazující pumy. A pak přišel duben, kdy byli v bunkru nalezeni dva mladí muži – Vladimír Kukrecht a Jaroslav Straka, zabiti příslušníky výcvikové teroristické jednotky Jozef sídlící v té době v místní škole. Jejich pohřeb se stal tichou protinacistickou manifestací.

Příjezd německé armády do Jihlavy 15. března 1939.

Synagoga v Třešti unikla vypálení, avšak v roce 1940 byla uzavřena a zůstala prázdná až do 50. let.

Prapor s hákovým křížem vlající z budovy radnice v Třešti na počest padesátin Adolfa Hitlera, 20. dubna 1939.

Židovská ulice, později Nádražní.

Květnová tragédie

Je sechs hodin

Tato slova oznámil hlasatel protektorátního rozhlasového vysílání 5. května 1945 ráno. Přesmyčka němčiny s češtinou se stala legendární a byla signálem, že se „něco“ mění, že se „něco“ musí stát! V Třešti volání k povstání také vyslyšeli, narychlo zřízený dvanáctičlenný Revoluční národní výbor pod vedením Josefa Smejkala, komunisty a bývalého vězně koncentračního tábora, začal organizovat místní povstání. Již předtím byly v místních závodech tajně vytvářeny ozbrojené buňky a získány zbraně z místního zámku. Na příjezdových silnicích povstalci zbudovali barikády, které měly město ochránit a zamezit příjezdu nacistů do města. Zároveň začalo zatýkání místních Němců a představitelů nacistické správy.

Hrozba odvety

Místní povstalci byli přesvědčeni, že se povstání musí podařit. Že se celé město musí přihlásit k tomu, že je čas skoncovat s nacisty za všechna ta trpká a trudná léta. Zřejmě jim tehdy ani na mysl nepřišlo, že nacisté budou bojovat až do poslední chvíle, ať to stojí, co to stojí. Ve svém entuziasmu a idealismu Revoluční výbor podcenil i to, že informace mají cenu zlata. A informace o povstání v Třešti se do nedaleké Jihlavy – centra nacistické správy a také německého nacionalismu – bohužel brzy dostala. Dle pamětníků za to mohlo stále funkční rádiové spojení, na které si nikdo z povstalců nevzpomněl. Jeden ze zajatých příslušníků wehrmachtu tak podal rádiem zprávu o místním dění přímo do Jihlavy. Z tamní německé posádky pak přišlo ultimátum: němečtí zajatci musí být do 12. hodiny dne následujícího propuštěni, jinak si pro ně vojsko přijede. Příkaz splněn nebyl, jakkoliv byl důrazný.

Měla to být sváteční neděle

V noci z 5. na 6. května byly vytištěny první plakáty s výzvou k mobilizaci. Předseda Revolučního národního výboru Josef Smejkal přečetl do místního rozhlasu mobilizační vyhlášku. Dobrovolníci se hlásí a mezitím dochází k první přestřelce u parní pily v Jezdovicích. K městu se také z dalších příjezdových silnic valí německé jednotky. A to je teprve začátek sledu tragických událostí. Hned zrána Němci zaútočili na město z více stran a padlo několik obránců. Jednotky německých vojáků procházely ulicemi a z domů vyváděly vytipované osoby, které se měly účastnit zatýkání místních Němců, a také prostě ty, kteří bydleli v centru poblíž soudní budovy nebo u sebe měli zbraně či střelivo a nacisté je tak zařadili mezi partyzány. Zatčení byli shromážděni na náměstí, u zdi místní školy. Poté byli odvedeni do soudní budovy a následně ve třech skupinách na vězeňský dvůr, kde byli zastřeleni. Takto bylo zavražděno 33 mužů, z nichž nejmladšímu bylo 17 let a nejstaršímu 57 roků. Kruté smrti byli nuceni přihlížet další zatčení rukojmí, dokonce jim na dvoře museli vykopat provizorní hroby. Střelba byla slyšet po celém městě a do toho se rozšířila zpráva, že Třešť může čekat osud vypálené obce Lidice. Strach mezi místními „by se dal krájet“. Tragédii umocňovalo i to, že několik mužů k popravě vybrala místní rodačka Herta Kašparová, která v Třešti prožila své dětství, dospívání a s některými oběťmi chodila dokonce i do školy. Při každém jménu vybraného odsouzence na smrt prý luskala prsty…

Trpký den osvobození

Město se odmlčelo, ticho, bolest, smutek, vztek byly všudypřítomné. Těžká byla noc pro rukojmí stále zadržované na zámku, kteří nevěděli, co je čeká zítra. Přestože 8. květen je v našem kalendáriu dnem osvobození, dnem konce hrozivé 2. světové války, v Třešti nebyl důvod k oslavě. Němci se chystali k odchodu – možná spíše k útěku, když k zámku přišel Josef Dušek a chtěl vyjednat propuštění rukojmích, třešťských občanů. Dopadlo to jinak: u zdi zámku byl zastřelen. Pak se německý konvoj vydal z města pryč, rukojmí ho museli doprovázet až za město. U rybníka Korečník, vedle židovského hřbitova, pak byli propuštěni a mohli se vrátit.

Pomyslná tečka

Radost z konce války měla v Třešti podivně smutnou příchuť, další skupina sousedů, která ze života města vymizela. Ráno 12. května byly otevřeny hromadné hroby na nádvoří třešťské věznice a za přítomnosti soudce okresního soudu, soudních znalců a lékařů proběhla exhumace zavražděných. Společný pohřeb všech obětí se konal 13. května, kdy tichý průvod prošel celým městem.

Vracející se otázky

Tragédie zůstává přítomna ve městě, v jeho domech, zdech, místech, a především v mysli lidí. Souvisejí s tím také otázky, které si klademe i po několika desetiletích. Kdo za to všechno mohl? Šlo této tragédii zabránit? Kdo byl lehkomyslným snílkem, přesvědčeným, že cesta ke svobodě je snadná? Nebo snad existoval zrádce, který povolal nacisty k tvrdému zásahu, či chceme-li k odvetě? Mohl to být informátor jihlavského gestapa Ludvík Střelec, který se pohyboval v lesích okolo Třeště a když uslyšel střelbu, zeptal se kolemjdoucího hajného, co se v Třešti děje, a odpověď iniciativně předal na příslušná místa? Jakou roli měl v celém temném příběhu Emil Muroň, který se v Třešti ocitnul takřka omylem? Získal si rychle respekt a také jistý obdiv, nikdo tehdy netušil, že je to konfident na útěku ze severní Moravy. Byl snad viníkem místní Revoluční národní výbor, který bez zkušeností vojenského charakteru zavelel k útoku? Anebo ti z jeho vedení, kteří před blížícím se nebezpečím utekli do lesů okolo nedalekého hradu Roštejna a zbavili se tak elementární spoluodpovědnosti za osud města, za osud svých sousedů? Anebo bylo viníkem nadšení lidí, že přichází svoboda a mohou se zbavit nacistické krutovlády – a také pomstít za všechna ta příkoří, která museli snášet, a za všechny ty ztracené či zničené životy? Jsou otázky, na které nebyly odpovědi tehdy a nenalézáme je ani nyní.

Přesto je to jasné

Odpověď v pozadí všech těchto otázek ale existuje: viníkem je ideologie, která vede k nenávisti a jejím důsledkem je probuzení těch nejtemnějších lidských pudů. Ani to však neospravedlňuje ty, kteří pod jejím vlivem opustí základní mravní principy.

Na třešťském zámku byla nacisty vězněna rukojmí.

Na Vězeňském dvoře bylo 7. května nacisty zastřeleno 33 lidí.

Poslední cesta popravených vedla právě tudy.

Jaroslav Vozáb byl zastřelen i s oběma syny mezi prvními.

Poválečné vyrovnání

Tragické důsledky

Konec druhé světové války přinesl další utrpení milionům lidí. Evropu křižovali vyhublí vězňové z koncentračních táborů, lidé hledající své blízké, němečtí vojáci – a také nacističtí zločinci, prchající před spravedlností. Zničené země, města, hospodářství v rozvratu a zároveň úleva od války spolu s nadějí do budoucna. Ruku v ruce se snahou o navrácení se ke klidnému mírovému životu. V podobné situaci byla také Třešť, jen ta radost z osvobození byla zkalena utrpením a smutkem z krvavého masakru.

Každý pátý nebyl

Město Třešť sčítalo své mrtvé: přes tři sta obyvatel bylo deportováno do koncentračních táborů, téměř 60 lidí bylo zabito v květnu 1945 a další mrtví byli z různých bojišť. Letmým odhadem se můžeme blížit až k pětistovce obětí. Připočíst musíme také traumata přeživších, ztráty rodinných příslušníků – posléze se narodilo několik pohrobků – a v neposlední řadě byla takřka vyzmizíkována německá část třešťského obyvatelstva. Mezi ztráty pro město je třeba počítat také oběti holokaustu, protože ze všech židovských spoluobčanů jich válku přežilo pouze devět a do města se již nikdo z nich nevrátil. Skončilo tak dlouholeté soužití několika národností, skončilo tak společenství s významnou stopou v rozvoji města.

Soucit a sounáležitost

Rozloučení s oběťmi zavražděnými na Vězeňském dvoře a v okolí města se stalo symbolem sounáležitosti: vypsaná finanční sbírka pro pozůstalé se setkala s velkou podporou veřejnosti, a smuteční průvod na městský hřbitov popsal František Bukvaj slovy: „Mrtvé na jejich poslední cestě vyprovázelo celé město.“ Společný hrob pro většinu obětí v centrální části hřbitova je tak stálou připomínkou zbytečně zmařených životů.

Potrestání viníků

Už během války bylo jasné, že bude třeba potrestat jak válečné zločince, tak i kolaboranty. Československo se připojilo k devíti okupovaným zemím, které přijaly Svatojakubskou deklaraci s požadavkem stíhání a potrestání válečných zločinců. Po válce vznikly mezinárodní soudní tribunály, nejznámější je Norimberský. V Československu byla zavedena tzv. retribuční spravedlnost. V září 1946 před soudem v Třešti stanuli Johann Walter Engelmann, Alois Elster a Herta Kašparová, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Tresty vězení byly vyneseny nad Bohumilou Purkrábkovou, Aloisem Kašparem, Františkou Kašparovou, Aloisem Hauserem, Josefem Schmiedem a Josefem Gmeinwieserem. Na Ostravsku byl odsouzen falešný partyzán Emil Muroň, který byl konfidentem gestapa a sehrál svou neblahou roli v květnu 1945 v Třešti. V Praze si rozsudek vyslechl německý voják Heinrich Plotzar a k trestu smrti byl v Uherském Hradišti odsouzen gestapák Helmut Heinecke. Pomyslnou tečkou pak bylo v březnu 1947 odsouzení k trestu smrti vysokého funkcionáře SS Maxe Rausche, který svému podřízenému schválil akci proti Třešti.

Nepotrestaní

Řada zločinů zůstala bohužel nepotrestána. Patří mezi ně Ewald Radtke, který svůj život dožil v západním Německu, stejně jako Josef Röder a řada dalších, kteří se na masakru v Třešti aktivně podíleli a jejich jména zůstala neznámá.

Další nevinné oběti

Hluboká bolest a jizvy na duši provázely – a jistě stále provázejí, potomky nevinných obětí. I oni se v jistém slova smyslu stávají oběťmi. Třešťské rodiny, které přišly o své blízké… Patří mezi ně i rodina Bílkova, kdy rodiče přišli v jeden den o své čtyři syny. Rodina Barákova přišla o tři syny. Mementem zůstává dobrovolný odchod z tohoto světa Marie Vozábové, které byl 7. května zavražděn manžel i oba synové.

Otázky bez odpovědí

Otázek, zda se třešťská tragédie opravdu musela odehrát, byla celá řada. Stejně jako úvah, co by bylo, kdyby… A pak se objevil v prosinci 1945 dopis, napsali ho tři třešťští občané – pánové Straka, Kukrecht a Bílek, ve kterém žádali Ředitelství stráže Národní bezpečnosti o vyšetření květnového povstání v Třešti. Součástí této žádosti byla také stížnost na jednoho z iniciátorů a člena Revolučního národního výboru Antonína Pěnkavu za „nezodpovědný postup při květnové revoluci“. Odpověď přišla od tehdejšího předsedy Okresního národního výboru Josefa Smejkala, datovaná je 18. ledna 1946 a strohý text konstatuje: „Vyšetřování květnového povstání v Třešti se bezdůvodně zamítá“. Paradoxem či ironií je, že Josef Smejkal byl vedoucím představitelem Revolučního národního výboru a iniciátorem celého povstání. Dnešním jazykem, střet zájmů nebývalých rozměrů.

Herta Kašparová byla za své zločiny v září roku 1946 odsouzena k trestu smrti oběšením.

Johann Walter Engelmann byl rovněž odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v zámecké aleji.

Ewald Radtke byl souzen v 70. letech v SRN, svůj život dožil na svobodě.

Žofie Hechterová, deportovaná do Terezína ve věku 84 let, se dožila 105 let.